Co napsali a řekli moravští i nemoravští básníci o Moravě...

 

Vítězslav Nezval (1900–1958)

Báseň Na břehu řeky Svratky je Nezvalovým vyznáním Brnu, Moravě a matce:1

Na břehu řeky Svratky kvete rozrazil,

na břehu řeky Svratky roste nízká tráva,

rád chodil jsem tam denně, koupal se a snil,

na břehu řeky Svratky kvete rozrazil

a voda je tu těžká, chladná, kalná, tmavá.

 

I za slunného léta je zde zvláštní stín

jak v starém obraze, jenž u nás doma visí,

proč cítil jsem tu vonět kopr, česnek, kmín –

i za slunného léta je zde zvláštní stín

jak v jedné zahradě, kam chodíval jsem kdysi.

 

Jsou možná hezčí řeky, mají větší třpyt,

než tento teskný břeh, než temná řeka Svratka,

a přece musel jsem tu každoročně žít,

jsou možná hezčí řeky, mají větší třpyt,

však nechodila k jejich břehům moje matka.

 

Jsou možná země, kde je voda modravá

a nebe modravé a hory modravější,

a přec mou zemí navždy bude Morava,

jsou možná země, kde je voda modravá,

a přec mi nejsou drahé jak ta země zdejší.

 

Jsou možná mnohem nádhernější hřbitovy,

je Vyšehrad, ten zlatý klenot v srdci Prahy –

a přec mě nejvíc dojímá ten žulový,

jsou možná mnohem nádhernější hřbitovy,

a přec ten nad Brnem je nade vše mi drahý.

 

Na břehu řeky Svratky kvete rozrazil

a v létě tyčí se tu kukuřičná zrna.

Ó, kéž bych, matko, s tebou do dneška tu žil,

na břehu řeky Svratky kvete rozrazil,

kéž žil bych s tebou, matko, dodnes ve zdech Brna.

 

Jsou možná hezčí řeky, mají větší třpyt

než tento teskný břeh, než temná řeka Svratka,

a přec bych chtěl tu, matko, s tebou věčně žít,

jsou možná hezčí řeky, mají větší třpyt,

však ty jsi moje vlast, má vlast, má věčná matka.

 

Jaroslav Seifert (1901–1986), nositel Nobelovy ceny

Báseň Vzpomínka na Slovácko, v níž básník vzdal holt vinorodému Slovácku, byla napsána a věnována J. Konečnému k jeho sedmdesátce:2

Už půlnoc tiše pro mě odsypává

v hodinách písek sypký.

A vzpomínám. A tu se stává,

že vzpomínám si nad skleničkou lipky.

 

Když jsem byl u vás – jak ty roky letí,

rád podržel jsem zralé hrozny v dlani

A neutrhl. První, druhý, třetí.

Ne, jenom dva! Děkuji za optání,

 

Ač toužívám, už srdce není ve hře,

A nezbývá než teskně zavzdychat si.

Okna jsou prázdná, nikdo neotevře.

Tak co mi zbývá? Jenom říci? aťsi,

 

a jít zas dál. Však kde jsem to jen uváz,

vždyť chci se zeptat trochu ostýchavě:

Ještě se stále tolik zpívá u vás?

Už ne? Tak tedy k Vaší slávě

 

zazpívám sám, ač na cymbálku

jsou sem tam struny prasklé.

Hle, vidím Svatou Pannu na tu dálku

v rámečku tmavém, malovanou na skle.

 

I holubičku. Na křídlech se vznáší,

když se jí dotkneš, krouží nad kolíbkou.

Tož buďte zdráv, tisknu teď ruku Vaši

 

a připíjím Vám lipkou.

 

 

Jan Skácel (1922–1989)

Z rozhovoru s Janem Skácelem z roku 1967:3

Mám rád koně. A Morava je kraj, kam až koně došli, dosáhli. Tataři se zastavili na Vysočině. A tak je Morava také místo, kde začíná Východ. Vezměte třeba regimenty ze starého Rakouska. Z Moravy se chodilo k jízdě, z Čech k pěchotě. A rozdíl v lidové písni je tak nápadný, že je to rozdíl dvou kultur. Kdysi mě uráželo, když se říkalo: moravští básníci. Ale dnes to beru skoro jako vyznamenání.“

 

Když poslouchám rádio nebo dětské role ve filmu, ale ostatně filmový jazyk vůbec, zní všude pražština. O pražských školách nemluvě. Já jsem z oblasti dialektu, z jižní Moravy. A tak si myslím, že mám cit pro normu spisovné výslovnosti. Tu na pražských školách nenajdete. Mimochodem, vůbec nejhezčí češtinou se mluví na Vysočině. Pražští kolegové nás považují za příliš preciózní. Jenže na Moravě existuje tahle preciozita i v dialektech.“

 

Morava je takový můstek, člověk z Moravy mnohem víc rozumí slovenské nátuře a problémům než lidé v Čechách. Jsme prostě blíž, jsme si jazykově bližší a v kritických okamžicích může Morava hrát důležitou roli prostředníka.“

 

S Moravou a Masarykem souvisí i to, že na Moravě nikdy nebylo takové to protivné slavjanofilství, s nímž se bylo možno setkat v Čechách.“

 

Projev na konferenci spisovatelů ve slovinské Vinici z 9. září 1988:4

Morava je podivuhodná země už proto, že je a není. Kdysi, v dávné historii, bývala markrabstvím volně spojeným s českým královstvím. Dnes splynula s Českou federativní republikou a její jméno se vyskytuje už jenom v celostátních předpovědích počasí a v národních písních.

Ty jsou na Moravě překrásné. Bez nich, bez jejich trochu drsné krásy, nebylo by skladatele světového významu Leoše Janáčka, který se na Moravě narodil a celý život na Moravě žil. Zpívá se v nich o lásce věrné í nevěrné, tureckých vojnách, vodách tekutých, vlaštovkách, zbojnících, koníčcích sedlaných i nesedlaných, o chlapci, kterého v lese zabili. Slova těch písní jsou ze zlata a melodie stříbrná.

Je to stříbro kavylů pročesávaných východním větrem, neboť tento kraj je otevřený k východu, odkud až na Moravu zajížděly tatarské vatahy a tlačila se turecká vojska. Ne nadarmo se říká na Moravě kukuřici turkyně.

Na Moravě mluvíme všichni česky, ale po moravsku. Pro cizince to může být velice záhadné, ale je tomu tak.

Je Morava a nejsou Moravané, jsou Moravané, ale není Morava. Jak z takového protichůdného tvrzení ven, jak se z něho se ctí vymotat?František Palacká, národní buditel, učenec a autor obsáhlých dějin svého národa napsaných vznešeným jazykem, o sobě prohlásil: Jsem Čech rodu moravského.

To odpovídá skutečnosti a vystihuje to všechno.

Takže Morava je a není, není a je. A především je půvabná. To si o ní pevně myslíme všichni my, kteří jsme Moravané a Češi zároveň. Češi jazykem a Moravané srdcem.

A ještě něco máme a nemáme, totiž hymnu. Hymna Československé republiky se skládá ze dvou písní, které se zpívají za sebou. Z jedné české a druhé slovenské. Mezi nimi je malá pauza, asi dvě vteřiny, možná tři, ale ne víc. Tato zdánlivě nepatrná chvíle ticha je moravská hymna.

Jsem na ni pyšní a domníváme se hrdě i s jistým humorem, že máme nejkrásnější hymnu na světě. Ticho. Ticho, které je dnes tak vzácné, ticho, které je vznešené a skromné zároveň, ticho beze slov, která by nás vyvyšovala nad jiné národy, které nelže a ve kterém tiše myslíme na svoji Moravu.

Na onu zvláštní dobrou zemi, co není a přece jenom je.“

 

Karel Kryl (1944–1994)5

Z rozhovorů s Karlem Krylem z počátku 90. let 20. století:6

Pro mne je víra něco, co představuje tradici. Moravu ovlivnily různé víry –protestantská, katolická, ortodoxní – a vlastně i islám. Morava je jiná než Čechy, kam nikdy Tataři, Avaři ani další nájezdníci nedojeli. V Čechách nikdy nebyl byzantský vliv. To všechno nechalo na moravské melodice i duševním vyjádření jiné stopy, než jsou patrné v Čechách. Mám někdy pocit, že právě proto se s Čechy občas špatně domlouvám, ač je mám jinak velice rád. Ale přemýšlejí jinak než Moravani. Česká víra je intelektuálnější, a mnohdy poťouchlejší – myslím to v dobrém slova smyslu. Možná se mýlím, ale mše na Moravě mi připadají zadumanější, mají daleko větší mariánskou tradici. V moravském kostele zůstalo mnohem víc ze staré víry – a ještě patrnější je to na Slovensku.“

---------------------------

1 Na břehu řeky Svratky ze sbírky V. Nezval, Zlatý věk, uspořádal V. Fiala, Praha: SNDK 1957, s.p. Báseň je vzpomínkou na Nezvalův život a pobyt v Brně, kde jeden čas bydlel v Žabovřeskách nedaleko řeky Svratky.

2 Báseň Vzpomínka na Slovácko vyšla v pamětní brožurce J.K., vydané PhDr. C. Havlíkovou, CSc., na počest sedmdesátých narozenin J.K.

3 A. J. Liehm, Generace, Praha: Československý spisovatel 1990, 242-262.

4 Podle J. Skácel, Morava, Proglas 1, 1990, 4.

5 Rodiče a prarodiče vzpomínali, jak v mládí můj tatínek L. E. Havlík učil plavat v řece Moravě, v jejím mrtvém rameni, malého Káju Kryla, který byl se svými rodiči několikrát na návštěvě ve V. u mých prarodičů, kteří se s Krylovými dobře znali. LCH

6 Půlkacíř (Rozhovor Miloše Čermáka s Karlem Krylem), Praha: Academia 1993, 91.