Magnae Moraviae fontes historici I-V, operi edendo praefuit L. E. Havlík aneb jak je to s autorskými právy

23.03.2012 11:57

Magnae Moraviae fontes historici. Prameny k dějinám Velké Moravy. I. Annales et chronicae. Curaverunt Dagmar BARTOŇKOVÁ, † Lubomír HAVLÍK, Zdeněk MASAŘÍK, Radoslav VEČERKA. Vydaly Ústav klasických studií a Ústav archeologie a muzeologie, Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Brno 2008 – Brunae MMVIII, 425 s. ISBN 80-254-1780-5

 

Po čtyřiceti dvou letech se dostal do rukou historiků, archeologů a filologů v nákladu 500 kusů opět první díl pramenné edice „Magnae Moraviae fontes historici“ jako „II. doplněné a přepracované vydání“ původní edice. Jde o počin jistě záslužný. Původní kritická pětidílná edice pramenů k dějinám Velké Moravy, jejíž první svazek vyšel již v roce 1966, a která je dodnes u nás i v zahraničí badateli hojně citována, je totiž beznadějně rozebrána. A nové generace historiků, archeologů a filologů i nadšených zájemců z řad laické veřejnosti, zabývajících se nebo hodlajících se zabývat historií staré Moravy, velkomoravské říše, problematikou cyrilometodějské mise a otázkami cyrilometodějské tradice, volaly již řadu let po novém vydání celé pětisvazkové edice, která vycházela v Brně v letech 1966-1977 (I. svazek byl vydán Praha – Brno, II.-V. v Brně).

Edice zprostředkovávala odbornému čtenáři prameny in extenso, prameny,  které byly dílem přejaty ze starších edic, dílem šlo o nově editovaná díla, která tak byla v MMFH publikována poprvé, tedy jako editio princeps (šlo především o některé právní písemné památky vzniklé na moravském území). Edice obsahovala středověké prameny rozdílné provenience, z různého teritoriálního a jazykového prostředí (latinské, řecké, staroslověnské, staroanglické, starohornoněmecké, arabské, perské etc.), vztahující se k staromoravskému a velkomoravskému území. Také žánrově byla edice velmi bohatá, od kronik a letopisů, přes hagiografie a biografie, texty liturgické, geografická díla a cestopisy, památky právního charakteru až po diplomatický materiál (listiny, listy aj.), které pocházely nejen z období, kdy existovala stará Morava a velkomoravská říše, ale také  z  období časově mladších, tj. kdy se objevovaly v pozdějších písemných památkách, v nových i v opisech starých památek, reminiscence na období Velké Moravy. Edice tak napomáhala osvětlovat fenomény jako „stará Morava“ a „velkomoravská říše“, stejně jako existenci pojmů „(velko)moravské právo“, „(velko)moravské písemnictví“, „(velko)moravská hagiografie“, „(velko)moravská liturgie“, „(velko)moravský každodenní život“.

Všechny prameny editované v 60.-70. letech 20. století byly opatřeny nově kritickým aparátem, novým historickým výkladem a poznámkami a, což bylo pro českého čtenáře důležité a podstatné, protože edice pracovala s množstvím jazykově bohatého, různorodého materiálu, českým překladem. Tím se stala edice přístupnou nejen široké vědecké obci, ale také laické veřejnosti. Podobně jako MMFH tehdy, zhruba v polovině  20. století, začaly vznikat všechny „národní“ edice, v nichž byly prameny k dějinám slovanských států a Slovanů přeloženy do národních jazyků. V Polsku to byla a je vycházející série Testimonia najdawniejszych dziejów Słovian (řada řecká, latinská etc.), v Bulharsku editované Izvori za bălgarskata istorija (s řadou řeckých (GIBI), latinských (LIBI), židovských (EIBI) a tureckých (TIBI) pramenů), v Srbsku publikované Izbori za istoriju naroda Jugoslavije nebo v Rusku vydávaný Svod drevnějšich pis´mennych izvestij o slavjanach (Corpus testimoniorum vetustissimorum ad historiam slavicam pertinentium).

V čem podle reeditorů, D. Bartoňkové a Z. Měřínského, spočívá doplnění a přepracování původního vydání. Oba se totiž domnívají, že stačí několik malých kosmetických úprav.

Za „doplnění a přepracovaní“ nelze ani v nejmenším považovat vypuštění a odstranění celé „Předmluvy“ k původnímu vydání MMFH I z roku 1966 (zde s. 7-11), která byla napsána L. Havlíkem. Ten se na svazcích edice podílel nejen autorsky, ale byl také iniciátorem celého díla, jak to dokládá objemná složka korespondence zachovaná v jeho pozůstalosti, a jeho hlavním editorem, ač je tak uveden až od III. svazku (operi edendo praefuit Lubomír E. Havlík). Navíc autorství V. svazku edice MMFH cele přísluší L. Havlíkovi. Tuto skutečnost však řada badatelů, kteří pracují s MMFH (zejména v tuzemsku či v bývalém tuzemsku, tj. na Slovensku), nerespektuje a cituje dílo anonymně, bez uvedení editora a jeho dalších spolupracovníků, ač u jiných pramenných edic, jako jsou např. MGH nebo FRB, editory citují.

Také „Úvod“ k I. svazku, sepsaný rovněž Havlíkem, se od původního poněkud liší. Přepracování zřejmě spočívalo v jeho zkrácení, tj. odstranění některých pasáží, a místo nich umístění úvodních slov reeditorů z roku 2008, D. Bartoňkové a Z. Měřínského, kteří navíc sebrali z textu původního „Úvodu“ poslední, děkovnou část, kterou doplnili o několik titulů a křížků a kterou přiřadili na závěr svého úvodu.  V tom případě však neměli právo pod torzo původního „Úvodu“ napsat „Brno 1966“, protože jimi prezentovaný „Úvod“ takto v inkriminovaném roce nevypadal. A to pomíjím skutečnost, že v jimi vykuchaném a takto upraveném „Úvodu“ byl L. Havlík uveden pouze s titulem dr. (v původní verzi „Předmluvy“ z roku 1966 měl i CSc., nehledě na další tituly doc. a DrSc., které od té doby získal), zatímco ostatní oplývali všemi akademickými tituly, které v hojném počtu v mezidobí, od roku 1966 až do roku 2008, nabyli. Bývalo dobrým zvykem, a v civilizovaném světě to platí dosud, že v reedicích nový editor nejprve  přetiskne v plném znění původní text původního „Úvodu“ a teprve za něj mohou reeditoři umístit ten svůj, aktuální, vztahující se k jejich reedici, aniž by vytrhli z původní, odstraněné „Předmluvy“ z roku 1966 poděkování tehdejším recenzentům a dalším spolupracovníkům a zařadili ho do svého „Úvodu“ z roku 2008. V něm měli poděkovat všem těm, kteří jim v roce 2008 napomohli k vydání reedice, tj. včetně svých mateřských ústavů (Ústav klasických studií FF MU v rámci výzkumného záměru MŠMT ČR č. MSM0021622435 a Ústav archeologie a muzeologie FF MU v rámci výzkumného záměru MŠMT ČR č. MSM0021622427, v reedici na s. 4 vypadla z čísla výzkumného záměru jedna nula) a včetně jména vědecké recenzentky prof. J. Nechutové, jména připojeného za stávající recenzenty původního díla prof. F. Hejla a prof. J. Ludvíkovského. To však rovněž nepovažuji na rozdíl od reeditorů za  „doplnění a upravení“ vydání. Navíc jim zde chybí poděkování dr. V. Kyasovi, který spolu s F. Hejlem recenzoval IV. svazek MMFH, z něhož reeditoři  část materiálu převzali.

Doplnění vydání také jistě nespočívá v tom, že před jméno zemřelého člena autorského kolektivu L. Havlíka doplním křížek. A totéž s křížkem platí i u jiných zemřelých, kteří větší či menší hřivnou přispěli ke zdaru edice a kterým autoři původního „Úvodu“ k  I. svazku MMFH vyjádřili své poděkování – u prof. J. Ludvíkovského, prof. F. Kalouska, prof. R. Hoška a doc. K. Palase.

Rovněž tak nelze považovat za doplnění vydání připsání šifry L.H. za prameny, k nimž Havlík zpracoval úvody a komentáře a které podle reeditorů údajně přeložil (viz níže). Ostatně L. Havlík připravil a napsal „Praefatio“, „Předmluvu“ (zde podepsán explicitně) i „Úvod“ k I. svazku v původní edici (stejně jako „Úvody“ v dalších svazcích), provedl také výběr pramenů (zčásti společně s D. Bartoňkovou) a vedle vlastních historických komentářů k pramenům, doplnil také některé ediční úvody (zejména D. Bartoňkové, viz „Předmluva“ k I. svazku z roku 1966, s. 16) a vytvořil návrhy mapových příloh, které graficky zpracoval A. Šik. Šifru L.H., kterou mu reeditoři přiřkli, však nikdy v žádném textu ani časopise nepoužíval, ale používá ji po léta jeho dcera, která ovšem nemá s těmito texty pramenů nic společného.

Za ne příliš šťastnou považuji skutečnost, že reeditoři Z. Měřínský a D. Bartoňková ve snaze zkompletnit I. svazek MMFH, obsahující historické prameny, vybrali z IV. svazku edice MMFH (B. Supplemeta, s. 367-439, Brno 1971) sedm kronik, které  nebyly z technických důvodů do původního I. svazku dokončeného již v roce 1963 zařazeny, stejně jako vybrali doplňky některých již uvedených provosvazkových letopisných pramenů a dodali je do reeditovaného I. svazku, i když tam svým charakterem bezpochyby patří. Vypuštěním původní „Předmluvy“, zkrácením původního „Úvodu“ a vytržením některých kronik a letopisů ze IV. svazku MMFH a jejich zařazením do reeditovaného I. dílu došlo totiž k přestránkování prvního svazku a tím k následnému znehodnocení rejstříků (indexů), které vyšly jako V. svazek (Indices) MMFH v Brně v roce 1977 (na přebalu 1976) a byly vydány L. E. Havlíkem za přispění  E. Trödlerové (excerpce I. a II. svazku MMFH), L. Čajanové (excerpce III. svazku MMFH)  a L. Havlíkové (excerpce IV. svazku MMFH, srovnej „Úvod“ k IV. svazku MMFH, s. 8). Pro novou reedici I. svazku MMFH jsou tedy původní rejstříky etnik a národností, historických osobností a autorů nepoužitelné. Práce jejich tvůrců byla znehodnocena a uživatel nového, reeditovaného I. svazku  nemá po ruce žádná vodítka, žádné pomocné ukazatele, jak se v něm rychle orientovat. A to nemluvím o tom, že, pokud chtěli reeditoři I. svazek doplňovat, spousta historických textů, které svým charakterem do I. svazku také patří, je ještě ve III. svazku MMFH (C. Textus historici varii, s. 281-442). Vše bylo vyřešeno polovičatě, podle zásady, „aby se vlk nažral a koza zůstala celá“ a přesouvačům textů ani nevadilo, že L. Havlík, vedle autorského podílu,  IV. svazek MMFH operi edendo praefuit.

Navíc  bylo sedm „kusů“ převzatých z IV. svazku MMFH opatřeno šifrou L. H. jako překladatele („Přel. L.H.“). Netuším proč? Havlík sice  ke všem sedmi udělal úvody a historické komentáře (viz MMFH IV, s. 8), ale přeložil z nich pouze dva: Chronicon (patriarcharum Aquilejensium) alterum (MMFH IV, s. 403, nové MMFH I, s. 266) a Andreas Dandolo, Chronicon Venetum (MMFH IV, s. 421, nové MMFH I, s. 332). Ostatní překlady jsou dílem jiných osob: Martinus Opaviensis, Chronicon pontificium et imperatorum (MMFH IV, s. 416, nově MMFH I, s. 292) byl přeložen J. Ludvíkovským (viz MMFH IV, s. 8) a ostatní texty: Historia episcoporum Pataviensium et ducum Bavariae (MMFH IV, s. 404, nové MMFH I, s. 267), Notae de episcopis Pataviensibus (MMFH IV, s. 407, nové MMFH I, s. 277), Thomae archidiaconi Historia Salonitanorum pontificium atque Spalatensium (MMFH IV, s. 409, nové MMFH I, s. 279) a Augustini Olomucensis episcoporum Olomucensium series (MMFH IV, s. 433, nové MMFH I, s. 348) přeložila sama jedna z reeditorů – D. Bartoňková (viz MMFH IV, s. 8). Navíc v reeditory upraveném původním „Úvodu“ k  I. svazku MMFH z roku 1966, kde pouze stálo, že „všechny latinské texty přeložila Dagmar Bartoňková“,  je uvedeno, že D. Bartoňková „přeložila téměř všechny latinské texty“ a že Havlík „přeložil několik kratších latinských textů“. Dva překlady však nejsou několik. A zcela chybí uvedení jména J. Ludvíkovského, který přeložil z reeditorských doplňků jeden text. A nejlepší nakonec: již v Úvodu ke IV. svazku MMFH bylo na s. 8 uvedeno, že „dr. D. Bartoňková (filosofická fakulta UJEP)“ v oddíle B přeložila výše uvedené čtyři texty.

Upraveným vydáním nejsou jistě také některé gramatické změny v psaní výše uvedených názvů děl (např. Aquilejensium → Aquileiensium, nově MMFH I, s. 266), ani úprava záhlaví (např. Sbírka pramenů (Fontium conspectus)Sbírka hlavních pramenů (Fontium conspectus), nově MMFH I, s. 415).

 A nazývat všechny výše uvedené činnosti „doplněním“ a „přepracováním“ a reedici pak považovat za „II. doplněné a přepracované vydání“ je nonsens.

Za nekorektní pokládám také způsob, jakým reeditoři jednali či spíše nejednali s pozůstalými po jednom z autorů. Požádat je pouze telefonicky prostřednictvím třetí osoby (jednoho ze spoluautorů) pár měsíců předem o povolení k reedici I. dílu MMFH, a to bez jakéhokoliv upozornění na podstatné změny a zásahy do původního textu, za jaké považuji nejen výše uvedené změny v úvodních pasážích, ale také „vyjmutí“ textů ze IV. svazku, jehož byl Havlík hlavním editorem, a jejich přemístění do I. dílu, a tím následné znehodnocení V. svazku a poškození jeho zemřelého autora, je z hlediska autorského práva nepřípustné a z lidského hlediska neetické. O poslání nějakých korektur nebo náhledu „nového“ textu ani nemluvě.

Zarážející a neetická je rovněž skutečnost, že autor V. svazku MMFH L. E. Havlík, který operi edendo praefuit a také curavit, nedostal k tomuto svazku copyright (autorská práva), která měl u předchozích svazků (podobně jako ostatní spoluautoři) a která v tomto případě získala Univerzita J. E. Purkyně, dnes Masarykova, v Brně, přestože Havlík je nejen autorem indexů, ale také rozsáhlé úvodní studie o dějinách Velké Moravy  (s. 9-34) a  jediným autorem V. dílu a nikdy nebyl kmenovým pracovníkem FF tehdejší UJEP v Brně, aby byl tímhle způsobem postižen.

Reeditoři sice argumentují tím, že jimi nově vydaný I. svazek MMFH je jakýmsi „překlenovacím“ článkem mezi edicí původní a tou, která má být vydána v budoucnu podle všech parametrů (nové MMFH I, s. 11), a že je tedy pouze „dočasný“. Ale všichni dobře známe parametry „dočasnosti“. Zřejmě reeditoři s vydáním velmi spěchali, ať již je popoháněl finanční a publikační tlak, nebo osobní, prestižní důvody. Jak se zdá, šlo jim spíše o jejich osobní zviditelnění, případně zviditelnění jejich domovských institucí, než o odvedení kvalitní práce. Vzhledem k použitým pracovním „metodám“ a finančním možnostem humanitních pracovišť počítali patrně i s tím, že to bude na dlouhou dobu první a také poslední reeditovaný svazek MMFH. Bohužel, reeditovaný svazek, přestože má nový pěkný vnější kabát, dělá původní edici, která měla ve své době adekvátní vědecké parametry kladené tehdy na vydávání edic a byla na vysoké odborné výši a úrovni, jen ostudu a svými parametry dnes již neodpovídá parametrům kladeným na edice 21. století či 3. tisíciletí. Kdyby vydavatelé I. svazek MMFH pouze fototypicky přetiskli nebo naskenovali v původní verzi – bez svého „doplnění a přepracování“ – nadělali by méně škody a  neznehodnotili by svým diletantským, ahistorickým přístupem k vědecké práci původní pětidílné vydání edice „Magnae Moraviae fontes historici“.

Dnešní společnost však trpí nejen nedostatkem finančních prostředků, ale také nedostatkem erudovaných pracovních sil. Je sužována krizí financí a stále se prohlubujícím deficitem hlubokého humanitního vzdělání; nestačí studovat pouze povrchní politologie, religionistiky, andragogiky či environmentální studia a jím podobné synkretické, ale do hloubky nejdoucí obory. Dnešní doba tak málo přeje tomu, aby celé monumentální dílo „Magnae Moraviae fontes historici“ – kdysi chlouba vydavatelské činnosti Filozofické fakulty Masarykovy univerzity (někdejší Univerzity J. E. Purkyně) v Brně, v rámci jejíž prací (Opera Universitatis Purkynianae Brunensis, Facultas Philosophica: sv. 104, 118, 134, 156, 206) vycházelo – spatřilo znovu světlo světa v celé své šíři a velikosti. Vydat edici či jeden její svazek téměř po půl století předpokládá ovšem – pokud ji nechci beze změn přetisknout – publikovat ji v patřičně aktualizované podobě, tj. vydat prameny doplněné na základě nových výzkumů o novou literaturu a edice, opatřit je nově doplněnými úvody a historickými výklady, představit nové přínosy bádání k překladu, případně jeho úpravy, apod. Vydat a předložit odbornému i laickému čtenáři jakousi náhražku, která nesplňuje ani jedno ani druhé a která se tváří jako původní dílo a přisvojuje si epitheton ornans „doplněné a přepracované vydání“, není řešení.

 

Lubomíra Havlíková

Slovanský přehled 95 (2009) 527-531

Podobně se dva z autorů MMFH, D. Bartoňková a R. Večerka, pasovali na hlavní (re)editory MMFH II (Praha: KLP-Koniasch Latin Press 2010, ISBN 978-80-8691-93-7) a MMFH III (Praha: KLP-Koniasch Latin Press 2011, ISBN 978-80-86791-23-4), kterými v prvních vydání MMFH I-V (I. sv. Praha-Brno, II.-V. Brno 1966-1977) nikdy nebyli a ve druhém vydání MMFH žádné rozšíření a doplnění, jak prezentovali, neprovedli. Jen nadělali v celé edici zmatky jako reeditoři D. Bartoňková a Z. Měřínský u MMFH I. Doufejme jen, že se všichni tři nepustí jako samozvaní reeditoři také do IV. svazku, z něhož část již vykuchali do I. svazku reedice MMFH  a také do V. svazku MMFH, na němž se vůbec nepodíleli a nedělali zhola nic, ač si tehdejší UJEP (dnes MU) osobovala na V. svazek copyright. Navíc (spolu)nakladatel reedice II. a III. svazku MMFH J. K. Kroupa nerespektoval písemné sdělení dědiců autorských práv a měl již potíže s vydavatelskou činností v Ústavu klasických studií (dnes FLÚ) AV ČR.

Svého "reeditorství" MMFH profesor Z. Měřínský, člen Vědecké rady AV ČR, umně využil ve svém bezpoznámkovém díle České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu II, v němž nejen publikoval české překlady pramenů k dějinám Velké Moravy z MMFH I-IV, ale rovněž někdy téměř doslova opsal či převyprávěl věcné poznámky a historické komentáře jejich autora L. E. Havlíka, uvedené v obou vydáních MMFH I-IV pod publikovanými texty, a sám sebe uvedl jako autora poznámek (Z.M.). Přitom o jejich skutečném autorovi, tedy o L. E. Havlíkovi, je čtenář a uživatel pramenů informován v úvodech k jednotlivým dílům jejich prvního vydání.