Hudební skladatel Jaroslav Křička a Morava

 

Jaroslav Křička (27. 8. 1882 – 23. 1. 1969)

 

Hudební dílo zasloužilého umělce Jaroslava Křičky, nestora českých hudebních skladatelů, 23. ledna 1969 osiřelo. Velký přínos, který znamená pro české hudební umění, zvláště pro dětskou píseň, i jeho činnost dirigentskou, pedagogickou a popularizační zhodnotí hudební odborníci. Sama bych se chtěla ve své črtě zmínit o jeho vztahu k Moravě, zvláště k Podluží.

Velká láska k rodné Moravě prostupuje jako zlatá nit celým jeho životem. Rodák z Kelče (27. 8. 1882) prožil svá studentská léta na Vysočině u své babičky na maršovské rychtě, gymnasium studoval v Havlíčkově Brodě (1892-1900), aby se po vysokoškolských studiích a třech letech strávených v Jekatěrinoslavi (1906-1909) trvale usadil v Praze. [/] Moravě však zůstává věrný a na svých prázdninových cestách se sem neustále vrací. Z moravských oblastí, z Valašska, Horácka, Hané a Slovácka čerpá inspirace téměř pro celé své dílo. Rodnou zemi oslavil "Moravskou kantátou" a věnoval jí sbory "Moravo" a "Moravo má".

Slovácko, kde se odehrává děj jeho opery "Jáchym a Juliána" a kde hledal nové podněty k řadě dalších skladeb ("Slovácké pěsničky" op. 107, kantáta "Slovácká pěsnička" op. 107a aj.), na něho tak zapůsobilo, že ho začíná od roku 1940 pravidelně navštěvovat a obvykle zde svoje prázdninové putování Moravou končí. Zastavuje se v Uh. Hradišti u přítele a spolupracovníka B. Beneše-Buchlovana, navštěvuje Kyjov, zajíždí do horňácké Velké, pobývá v Hodoníně a s bratrem Petrem podniká po válce umělecké turné jižní Moravou od Znojma přes Břeclav až po Hodonín. Jedním z takových každoročních slováckých zastavení je také Veselí nad Mor., odkud pak podniká cesty na Horňácko, do Strážnice nebo na Podluží a po válce i do Holiče. Měl rád veselské "lúky", rád se v parném létě chodíval koupat do Moravy. A když jednou projevil zájem – bylo to v roce 1941 – o cestu na Podluží, zprostředkoval mu ji jeho veselský hostitel J. K., rodák z Tvrdonic. "Když ně došel lístek z Bystřice", vypráví Jan Konečný, "není-li na Lanžhotsku tuto neděli – bylo to [/] tenkrát 17. srpna – nejaká lidová slavnost nebo púť anebo hody, kde by bylo ešče neco slováckého vidět a slyšet, napsal sem mu, aby enom dojeli, že to zařídím. Aby jeli na Břeclavu do Lanžhota, tam že im dojedu naproti. Tvrdonský krúžek na mé požádání připravil na jeho počest na "Dělňáku" improvizovanú hodovú slavnost. Chasa byla většinú v třaslavicách, enom nekolik párů bylo v parádním kroji. Kolem jedenásté hodiny sme čekali na nádraží v Lanžhotě s naším kmotrem a vozem s dvěma ryzákama. Mistr přijel sám. Nejeli sme polní cestú, jak sa obyčejně jezdívalo, ale silnicú na Lanžhot. U kostela sme zastavili, Mistr chtěl doňho nahlédnút. Byla tam hrubá, ale neenom to, ale aj veliká krojovaná svadba. Když po obřadě v kostele ženich s nevěstú a svědkama šel podepsat na fáru svadební smluvu, Mistr se točil kolem svadebčanú a obdivoval nejkrásnější lanžhocké šaty, kerých tam bylo tenkrát jedenást. Když se vrátili z fáry, mládenci zavýskli, muzikanti spustili, družba dal znamení opleteným družbovským právem a vydali se na cestu do svatebního domu. My sme potom jeli ke Kosticám.

U stařečkú už nás čekali s obědem a stařenka zvěstovali, že bude po jedné hodině veliký pohřeb. A Mistr hned, že se půjde k nedaleké kapli podívat. Mezitím projevil zájem, že by šel do Tvrdonic rád v kroji. Nebyl to problém, všecko bylo, enom boty bylo těžké zehnat. On měl takovú malú drobnú nohu a všecky ty boty byly proti jeho drobné noze hotové čaje (= loďky). Stará stařenka (= prababička), kerá seděla na stoličce pod jabloňú v humně, mu vykládali, jak šli z Břeclavy – to byli ešče děvčicú, bylo to v úterý ráno a jak šel z hodů ze Staré Břeclavi jeden muzikant; byl to Kostičan, z kostické bandy, a pískal na klarinet pěsničku "Letěla kačena divoká" a jak se to pěkně néslo přes celé kostické pole. A stařenka mu ju moseli zazpívat. Oni, dyž byli děvčicú, oni zastihli aj gajdoša. Po obědě k jedné hodině sme šli ke kapli, kde měl byt kondukt. Obřady začaly a tak sme stáli a poslúchali, jak zpěváci zpívali žalmy. Mistr pozorně poslúchal a potom ně povídá: Víte, jak vy sběratelé hledáty ty staré kultury, tak my muzikanti se zas pitváme v tych Davidových žalmech a hledáme tam nové inspirace. Po skončení obřadů průvod šel na hřbitov a my sme se vrátili ke stařečkom. Mama ho začala strójit a stařenka zháňali po Kosticách boty; donésli ale jedenástery. Potom sa šlo do tych Tvrdonic. To sme šli tuším pěšky. Dyž sme došli k hospodě, chasa už čekala. Vidím jak dnes, jak starý Straka – Francek ho vítal a měl oslavnú řeč a potom stárek rozkázal muzice a vyhlásil sólo a hned mu zaváďali děvčicu [/] v rožkách. Když ho vítali, připíjali mu z litrů – z malovaných sklének, keré byly omašlené. Ze začátku z nich Mistr neuměl pit, mosel sem mu to ukázat. Tych přípitků bylo tolik, že sme ani nestačili, chasa byla spřejná. Potom sme sa pohybovali mezi chasú, zpívali, popíjali, poseděli v izébce a k večeru byly hošije. Mistra vzali také do kolečka, šak byl v kroji. To bývaly hošije dycky než sa šlo k večeři, děvčata mezitým už obyčajně odešly, enom nekeré tam ostály. Napřed skákal stárek, zazpíval si, kerá byla jeho: Potom zastrčil "předek" Mistrovi za širúch a kerú si on zazpíval, to už ani nevím no, zanotoval si ju a také ale třikrát vyskočil. Potom stárek dával předek dalším. Až sa všecí vystřídali, potom sa skákalo, jak kerému došla nota. Křička měl opravdu radost. Když sme se pozdě večer vraceli do Kostic, Mistr měl dobrú náladu a byl velice rád, že teho za jediný den tolik viděl. Cestú byl veselý a byl celý zaujatý hodama."

Rok co rok až do r. 1950 navštěvovat Mistr Křička pohostinný dům u Konečných. Po sedmileté přestávce se zde s přibývajícími lety, ale s myslí stále mladou opět zastavil, ale ne už s batohem přes ramena a známou bezručovskou hučkou jako dříve, ale v doprovodu svého nejstaršího syna Aleše – autem. Tenkrát mu bylo pětasedmdesát. A Mistr v zápise v pamětní knize vzpomíná: [/] "Po tolika letech a zase je tu tak milo a srdečně. Jako bychom nestárli – všechno je, jak to bývalo. Ale přece: jsme šedivější a vnoučkové Konečných dokazují, že čas pokročil. S Konečnými nechce se končit, nýbrž vracet se, vyprávět, vzpomínat, horovat o všem pěkném, rozumět Moravě a její kráse. A tož: na shledanú!"

Nikdo tenkrát netušil, že to bude zápis poslední.

 

PhDr. C. Havlíková, CSc.

Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV, Brno

Národopisné aktuality 1969, 2, 123-124